Tento blog není o zdravém životním stylu! Je o mě a mém životě s anou. Nikoho nepodporuji v rozhodnutí vypěstovat si anorexii. Zároveň budu respektovat volbu těch, kteří si anu pustili do života, stejně jako já. O to stejné prosím i ostatní návštěvníky tohoto blogu.

Co mi chybí

1. března 2013 v 22:06 | Fleuretka
Milé ženy,

přemýšlím co napsat. Zajímavé, že dřív jsem tento problém neřešila. Plná vnitřních dialogů, plná Any, prsty na klávesnici sotva stíhaly tok myšlenek. Zkusím napsat, co mi v noci letělo hlavou. Při čtení vašich blogů se mi vrací tolik vzpomínek! A hezkých, líbivých... Ana je podbízivá.
Zajímavé je, co mi došlo, že mi ještě chybí kromě dobývání jasně vytyčeného cíle. Samota. Ztrácení se ve vnitřním mikrosvětě. Nikdy jsem neuměla být sama. Nechtěla. A to jsem s Anou byla a přeci se mi to líbilo. Měla jsem totiž vítězný pocit, že jsem si to vybrala.
Možná, je to tím, že před anorexií jsem neuměla oddělit své vlastní Já, své mínění, od ostatních. Hlavně jsem se pořád posuzovala podle hodnocení druhých. A chtěla jsem se zavděčit. Všem.
Od dětství jsem měla pocit, že když budu hodná, budu poslouchat, dělat co ostatní očekávají, udělám šťastnou svoji mámu. Veselou, milující mámu jsem měla spojenou s pocitem lásky a bezpečí. Byla jsem hodně přemýšlivé dítě a brzy jsem se od snahy zasloužit si lásku a pozornost dostala úplně jinam. A to k pocitu, že se snažím málo a nakonec, i že jsem špatná a proto mě máma nemůže, když ji zklamávám mít ráda. Nevím, jak je to možné, ale hrozně brzy jsem si byla vědoma, že jsem špatná. Kdy přesně jsem se přestala mít ráda si nevzpomínám.
Ale zpátky k mojí matce. K mojí matce, kterou jsem milovala a obdivovala, což trvá dodnes. (Jen už se tím nenechávam strhnout a občas si i přiznám, že byly situace, kdy jsem ji nenáviděla a měla se bránit a ne to obracet na sebe.)
Byla jsem předčasně vyspělé dítě. V šesti letech mi některé části psychotestů vyšly na třináct. Hodně jsem chápala, hodně se snažila a přesto jsem trpěla hlubokou vnitřní nejistotou. Moje máma, ale neměla zrovna malé požadavky.
Sama měla krásné dětství a hrozné dospívání, kdy se musela chopit v rodině kormidla a začít se starat o moji babičku, která těžce onemocněla. Několik infarktů, operace srdce. Máma v totalitě při studiu obíhala doktory, sama přebrala veškerou péči o domácnost, uklidňovala babičku, zatím co nepříliš schopný děda situaci řešil utíkáním. Do hospody před problémy a nemocnou manželkou utíkal tak často až si vyběhal nálepku alkoholika. Máti se nakonec starala o oba své rodiče. O babičku po operaci srdce vyhrožující sebevraždou i dědu občas třeba močícího do skříně. Nedokázala od nich odejít, cítila se povinovaná zůstat a pomáhat babičce ( i po tom, co se vdala, narodila jsem se já a později i ségra, do toho dostudovala práva a jakmile jsme trochu odrostly, nastoupila i do práce). Vždyť babička s dědou se k ní jako k jedináčkovi a jedinému pojítku naprosto odlišných povah upínali, milovali ji a zatahovali ji o útlého dětství úplně do všeho (včetně postelových hádek). Stejně jako později moje máma mě (postelové hádky naštěstí vynechala).
Když babička umřela, děda ještě víc pil. Máma spadla do deprese a odmítala vstát z postele, táta to nějakou dobu zkoušel řešit (tím, že ji prostě zvedal) a pak se držel radši víc v práci. Máma byla zas na všechno sama. Po nějaké době prostě vstala a začala "normálně" fungovat. Ale myslím, že kromě toho, že se potýkala s neléčenou depresí v sobě měla za ta léta spoustu a spoustu potlačeného hněvu. Potřebavala tenkrát pomoct sama a nikdo tu pro ni nebyl. Až na mě.
Byla jsem na začátku druhé třídy a bylo mi mámy líto. Mluvila se mnou jako s dospělou, dlouze jsme debatovaly, upínala se ke mě a vkládala do mě spoustu svých nadějí, jaká bych mohla nebo spíš měla být. A já se snažila. Ale pořád málo. Myslím, že doopravdy si potřebovala vylít vztek na mého tátu, ktrej ji v tom nechal se plácat (to mi později s omluvami řekla). Místo toho ona nakládala osmiletý holce, která nedokázala před jejím návratem z práce ani dost dobře všechno uklidit, aby jí pomohla, ani dokonale zvládat školní věci ze kterých ji zkoušela, prostě měla pocit, že jí to dělám naschvál.
V depresi skoro nejedla, malá Fleuretka ano...asi naschvál?
Na váhu! (Přicházelo to pravidelně, když máma přišla z práce. Táta nebyl doma. A já udělala všechno, takže nebylo co jiného mi vytknout.) Straší mě to dodnes. Řev a brek, i na zadek jsem dostávala. Nechápala jsem za co. Čísla mi v tomhle směru moc neříkala, neměla jsem s kým se porovnávat a tlustá jsem rozhodně nebyla. Přesto jsem byla pro vlastní mámu "vyžraná jak bečka a tlustá jako prase". Snad k tomu vážení přispíval fakt, že měla máma pocit, že děda za kterého to taky schytávám a který jí s ničím nepomohl mi tajně podstrojuje (což často i dělal a po jejích výlevech mi druhý den nosil zakázané sladkosti). A taky, že když na mě zrovna v koupelně řvala, rozléhalo se to a děda se mě přišel zastat- mohla KONEČNĚ díky mě křičet na něj. (Až před několika lety mi prozradila, že má problém s tím nevinit za smrt babičky právě dědu a dodnes si jej jako slabé povahy a jako svého otce, který v této roli absolutně pohořel nedokáže vážit.)
Takhle nějak jsem si nevypěstovala anorexii. I když její kořeny jsou jasně patrné. Ta přišla až o hodně později. Tehdy jsem se jen naučila potlačovat sama sebe a mým posláním se stalo zavděčit se mámě. Aby mě brala, aby mě měla ráda. Jako ségru, kterou jsem se snažila ochránit a která mi o X let později, když jsem onemocněla a až když jsem měla pocit, že už to sama nemůžu ustát, do nemocnice donesla dopis.
V tom dopise bylo...víc než bych čekala. Že jsem vždycky byla podle ní ta silná, chytřejší, hezčí, lepší. Ona musela být jen roztomilá a nikdy nic neřešila a nemusela řešit. Od té doby, od nemocnice-se mnou nemluví. Protože jsem ji zklamala. Asi je to můj úděl všechny zklamávat. Jenže po nějaké době a ségřiné proměně jsem si musela připustit, že je to kvůli něčemu jinému: Neodpustí mi, protože pro ni bylo lehké si zvyknout, že teď je ona (od které nikdo nečekal víc než roztomilý kukuč) pro celou rodinu silnější, chytřejší, hezčí.
Paradoxní je, že já si nikdy nepřišla silná, chytrá a nebo dokonce jen trochu hezká. O všechno jsem pořád bojovala. Byla jsem si jistá, že nejsem dost chytá, že jsem ošklivá jak z vnějšku, tak zevnitř a zachrání mě, jen když se budu snažit být hodná. Když budu hodná, tak si přece zasloužím, aby mě měli trochu rádi. Dala bych cokoli za ségřin roztomilý obličej, bezstarostnost a hlavně pocit Bezpodmínečné lásky. Jistotu přijetí.
A ta jistota mi chybí dodnes. Proto celý ten dlouhý článek a v něm návrat do minulosti.
Ana totiž byla velikou jistotou. Číslo na váze subjektivním měřítkem úspěšnosti. Od mámy která mě věčně zahrnovala labilními citovými výlevy jsem vždycky dostala, to co jsem nečekala. Chvíli mě objímala, aby mi hned nato nafackovala a zadupala jakékoli stopy sebevědomí a pak sama plakala, jak mě má ráda a musím se jen víc snažit.
Ana mi dala pocit, že se dokážu konečně odtrhnout z toho divného spojení. Byla jsem v bezpečí svých vlastních pravidel a přesně jsem se mohla sama jejich prostřednictvím ohodnotit. Už jsem nebyla hodná, ale v tom co jsem dělala vážně DOBRÁ.
To bude ono, po tom je mi smutno. Myslím, že bych měla zapřemýšlet v čem jiném než hubnutí jsem dobrá.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lady Margaret Lady Margaret | Web | 2. března 2013 v 16:42 | Reagovat

ahooj, mam novy blog, kdysi jsme byly affs (sorriso-per-favore.blog.cz) ale ted mam novy..pls koukni se a chtela bys spratelit? :)) dekujuu..

2 Lady Margaret Lady Margaret | Web | 2. března 2013 v 22:39 | Reagovat

já zas myslela, že jsi ty zmizela, ale vidis..zase jsme se objevily :)) a hned si te zapisu!! :)

3 Awy♥ Awy♥ | Web | 4. března 2013 v 8:27 | Reagovat

užasny a dojemny přiběh!

4 fleuretka fleuretka | Web | 4. března 2013 v 9:26 | Reagovat

[3]: Každá máme svůj dojemný příběh...nezbývá něž nám přát i dojemný happy end

5 Zítra Zítra | Web | 7. března 2013 v 15:31 | Reagovat

Skvěle napsáno.
Stále bydlíš s rodinou? Třeba by ti svoboda dala křídla... :)

6 fleuretka fleuretka | Web | 9. března 2013 v 19:43 | Reagovat

[5]: Ahoj a díky. S rodinou už déle nebydlím-tedy ne tak úplně. Mám "vlastní" domek přes dvůr a jsem tam s přítelem. Dalo by se říct, že jsem s přítelem pořízením pejska založila vlastní rodinu :-D  A to opravdu pomohlo nejvíc :-)

7 Quinn Morgendorffer Quinn Morgendorffer | Web | 12. března 2013 v 8:31 | Reagovat

V deset večer se mi nic nepřihodilo, spíš jsem jenom teď na sladké zvyklá (čti rozežraná) a neumím se ovládat, zvlášť večer. Že bych sáhla místo po čokoládě po mrkvi, to pochybuju, ale s tím horkým nápojem máš pravdu, to pomáhá.

8 Zítra Zítra | Web | 12. března 2013 v 13:04 | Reagovat

Ahoj Fleuretko,
jak je tvému příteli?
Za svůj úraz může z větší části tvůj přítel nikoli ty ne? Přeci problémem byl nedostatek komunikace nikoli empatie, a čtení mezi řádky! Schopnost čtení myšlenek a dohadování co ten druhý myslí, je mocnou zbraní a talentem, ale zároveň překážkou, kterou před sebe stavíme. :/ Já si například neustále myslím, že mne ostatní soudí. To mě hrozně paralyzuje. A deformuje moje jednání. A tudíž i to jak mě zpětně vnímá moje okolí. Asi musím vypadat jako idiot :D Jak se odpoutat od pocitů viny a odpovědnosti za všechno? Za všechny hříchy světa? To je nekonečné téma, které mne provází.
Jak jsem napsala, někdy bych chtěla být úúúplně jednoduchá, bez jakéhokoli domýšlení...jen chodit a zírat na lidi, sundat si boty a lehnout si na lavičku, a broukat si! Krásný svobodný den přeji. :o)

9 Joshua Joshua | Web | 17. března 2013 v 21:40 | Reagovat

Děkuju za komentář, opravdu mě povzbudil. :-) Na blog jsem od konce prosince nepřispěla.. nemám to, opravdu jsem se na všecho vykašlala. A teď mi zbyl jen stud a pohled do skříně, plné oblečení, které na mě vypadá příšerně nebo ho vůbec neoblíknu.. Ono v půl 10 večer si říkat, že od teď vyjde nastejno, jako od zítra. Ale pokusím se znova zabrat. Venku začíná bejt fakt teplo, takl to je taky silná motivace. Ještě jednou díky. Jinak - hodně, hodně silnej článek.. neměla a nemáš to v životě lehký.. u mě to byla relativně pohoda, až se teď stydim, na jaký malichernosti si občas stěžuju. Ale musíme doufat v lepší zítřky. Nic jinýho nám ani nezbejvá. :-|

10 Joshua Joshua | Web | 18. března 2013 v 1:29 | Reagovat

Je to opravdu svinstvo.. Tvé kamarádky je mi líto, ale pokud to takhle vedla delší dobu, nemívá to happyend.. poznala jsem taky pár lidí, co to berou třeba i několik let. Šel z nich strach. Ty nepřítomný vystihovaný výrazy.. brr. Třeba to nípání, jak si psala - přesně vím, o čem mluvíš.. ono stačí, když se člověk zasekne například na čistění zubů, to je taky legrace.. proto hold musí bejt pořád co dělat.. a nebo se tomu zkrátka vyhnout obloukem. :-? Jo, člověk zhubne. Otázkou je, jestli mu to za ty všechny "vedlejší účinky" stojí.

11 Joshua Joshua | Web | 19. března 2013 v 21:08 | Reagovat

No mě právě pomáhaj právě ty cigarety + pořady typu Supersize x Superskinny - to mě přejde hlad hned. :-D Ale jo, večery jsou jinak nejhorší. Ale když to člověk vydrží, výsledek je znát. :-)

12 Lucy Lucy | Web | 19. března 2013 v 21:09 | Reagovat

kéž bych jedla jako vrabeček...žeru jako prase :-!

13 Zítra Zítra | Web | 20. března 2013 v 22:51 | Reagovat

Ahoj Fleuretko,
díky za komentáře :) Vždy je zajímavé se dozvědět, jak ostatní bojujete, i když to není třeba s jídlem ale i ve vztahu...
( k tvému komentáři http://unavene-oci.blogspot.se/2013/03/17th-march-2013_17.html?showComment=1363620350671#c1693515125035556263 ) koukám, jak v tom už umíš chodit ;), a léčíš i hypochondrické potíže svého přítele.
Jestli si ten váš vztah časem neřekne o nějakou zátěžovou zkoušku, která bude méně zavazující než společný dům nebo rodina...držím palce, aby se tvůj přítel vybarvil jako spolehlivý a v určitých ohledech cílevědomý. Mám ve svém okolí případy, lidí které změnila až ztráta rodičů a odpovědnost za svou vlastní rodinu. Kdy se lehkovážný muž vzchopil, a rozhodl se živit a chránit svoji vyvolenou a společné děti. Ale jeho žena mi říkala, že o něm také často pochybovala před svatbou.  Novým kouskům muže nenaučíme. Zodpovědnost a spolehlivost buď někde uvnitř je nebo není... Tohle je skoro jako sázka do loterie. Jediné na co se musíš se spolehnout je tvá intuice.

Jestli se podle toho řídím já? Svému příteli zatím nerozumím. A to jsme spolu už téměř rok. Někdy mi přijde úzkostně poctivý a někdy zbaběle nezodpovědný.

14 skinny-princess skinny-princess | Web | 22. března 2013 v 17:58 | Reagovat

Máš schopnosť dobrej introspekcie a zároveň vieš krásne písať, čo z tvojich spomienok robí príjemné čítanie...najviac sa mi páči, že dokážeš koniec postaviť tak, že človek má pocit, že nič nie je stratené....len tak ďalej...

15 Lady Margaret Lady Margaret | Web | 23. března 2013 v 16:23 | Reagovat

a co mi chybi? :D ty! :D novy claaanek nebo tak? :)) neco noveho se uricte stalo, zejo :D

16 P. P. | Web | 28. března 2013 v 13:30 | Reagovat

Mně tu chybí nový článek.

:)

17 Lady Margaret Lady Margaret | Web | 25. dubna 2013 v 20:27 | Reagovat

tak to jsem rada, ze jsem te rozesmala :D fakt rada, moc catso se mi nestava, aby ze me nekdo chytal zachvaty :D

18 Zítra Zítra | Web | 30. dubna 2013 v 18:41 | Reagovat

Fleuretko, ozvi se, jak to zvládáš?

19 Aliz Aliz | Web | 21. června 2013 v 16:19 | Reagovat

Ahoj, spřátelíš?:)

20 Tereza Tereza | Web | 16. října 2013 v 21:08 | Reagovat

Ahoj,zbu tě na  můj znovuzrozený :-) blog TOBESOMEBODY:BLOG:CZ o fitness a zdravém životním stylu! :-) moc děkuju, ráda bych, aby jsme spřátelili, tak koukni a uvidíš, jesli budeš mít zájem :-) Díky! :-)

21 SergiooM SergiooM | E-mail | 16. ledna 2017 v 17:35 | Reagovat

I found this page on 17th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it's not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Simply search for:  pandatsor's tools

22 FelixB FelixB | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 10:19 | Reagovat

Čekám na nový zajímavý článek na svém blogu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama