Tento blog není o zdravém životním stylu! Je o mě a mém životě s anou. Nikoho nepodporuji v rozhodnutí vypěstovat si anorexii. Zároveň budu respektovat volbu těch, kteří si anu pustili do života, stejně jako já. O to stejné prosím i ostatní návštěvníky tohoto blogu.

Something new-Something beautiful

27. února 2013 v 11:59 | Fleuretka

Tak milé moje=)

Trvalo mi to víc než rok, ale jsem zase tady. Proč se některé z nás ztrácejí (a následně zase objevují) netřeba rozvádět.
Začnu tedy, jako byto bylo včera, kdy jsem vkládala poslední příspěvek. A popravdě-ono mi to tak i přijde.
Co je tedy nového:
Z Michala je oficiálně můj přítel, bydlíme spolu, mám ho ráda a za mnohé mu vděčím. Za to, že měl trpělivost. Že mě utěšil, když mi Monika odvezla pejsky (později se mi doneslo, že je prodala, aby měla na fet!) a pořídil mi toho nejskvělejšího čivavýho mazlíka, kterého mi nikdo nevezme a kterého si rozmazluji k obrazu svému (a nevím k nakolik hrané (ne)libosti jeho).
A hlavně už vím, že ho miluji, protože se nenechal odehnat. Anou, mým hnusným hysterickým chováním, které jsem mu nedokázala vysvětlit. (Na začátku vztahu, se těžko vysvětluje, že ho část mě vyhazuje, abych mohla být sama, brečet a držet Xdenní hladovku, protože jsem snědla ROHLÍK!) A nakonec jsem ho neodradila ani pláčem, ani mým pravým já, když jsem se mu dokázala otevřít. Netuší, jak to bylo těžké a vlastně poslední Anina možnost. Neumím se svěřovat a ukazovat jako slabá, zranitelná-ta co COKOLI neví. Natož, ta co najednou musí přiznat, že netuší, co sama se sebou. A to dobře vím, že NIKDY nepochopí. Zato já jsem konečně pochopila (i to, že to nemůžu po nikom chtít-vždyť sama kolikrát nechápu z absurdit vzniklých anorexií zkresleným náhledem) že nemusím mít vedle sebe psychoanalytika, ale člověka, co mě má rád a bude mě držet za ruku. Nebudu prostě sama (pokud se nebudu jóó hodně snažit), ať už budu bojovat s čímkoli.
Za ten rok, jsem hodně přibírala a hubla (zdravě a sportem), hledala míru. A to nejen, co se týká mé posedlosti postavou a váhovým rozpětím, ale v připouštění si věcí a hlavně blízkých lidí. Naučila jsem se díky jeho podpoře konečně občas říkat ne a nenechat se tak válcovat od mojí labilní (a příliš milující) matky. I když-každé ne je výsledkem důkladné přípravy a netvrdím, že mě moje drahá matinka nedokáže pěkně vykolejit. Jen na mě nemá největší vliv a její názor na moji osobu nestavím nad ostatní. NIKDY už nedopustím, aby byl nad mým vlastním.
A teď napíši to nejtěžší. Proč jsem vlastně tady?
Ptám se sama sebe... Je mi po Aně smutno. I když s ní jsem si přišla krásná, jen když to bolelo. Taková ta typická rádoby ušlechtilá (teď mi přijde pošetilá) "beauty from pain". SAKRA a přesto byl ten krasobol, tak výjmečný, že mi chybí. Tak jsem se rozhodla začít sem psát o mém hledání, o tom čím ji nahradit.
Pro dnešek bude stačit, když rozkryji to, co mě pomáhalo dosud:
Vědomým prožíváním přítomnosti. Radostí z maličkostí. Že dokážu jet kamkoli-třeba i na návštěvu spojenou s jídlem. Že v noci dokážu spát (velice intenzivní vzpomínka na ty probdělé noci s kručícím žaludkem a prohlížením stránek o dietách a vyhledáváním obrázků všech těch "nádherných, šťastných, úspěšných a mnohem hubenějších" žen než jsem já. Ano, popadá mě to někdy i teď, ale v noci obvyle spímMrkající). Dokážu se jít s radostí projít a koukám u toho kolem sebe (tzn. nepočítám kolik spaluji a zahleděná do sebe nedrkotám zuby a nevymýšlím taktiky jak nejíst/co jíst/zhubnoout...). A především mám člověka se kterým dokážu plánovat buducnost a věřím, že náš život dokážem naplnit tak, abych nemusela hledat náplň v odpírání si radosti a hledání dokonalosti v klamu.
Myslím, že celá Ana byla (a někde tam ve mě pořád dříme) jedna nenasytná a krásná...navoněná zdechlina.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 katys4 katys4 | Web | 27. února 2013 v 12:01 | Reagovat

Ahoj prosím mohla by jsi mi dát hlasy tady ? http://rhinestoneshop.blog.cz/1302/soutez-1-kolo#komentare jsem tam jako katys4 - fashion boom, díky moc ráda oplatím :)

2 Lena Lena | 28. února 2013 v 10:03 | Reagovat

Milá Fleuretko, jsem ráda, že jsi o sobě dala vědět (občas jsem sem, jako správný voyeur nakoukla, zda se neozveš...). Ačkoliv Ti to tak asi nepřipadá, už podle toho, co píšeš, jsi ušla dlouhou cestu - především co se týká nezkresleného pohledu na sebe sama, na Tvoje okolí a především na nemoc, která Tě tak dlouho ovládala. Je skvělé, že sis uvědomila věc, která i pro mě byla zásadní, totiž že anorexie nám nepřináší svobodu, jak si často mylně myslíme, ale naopak nás neskutečně omezuje, což odnášíme jak my samy, tak i naše okolí. Je spousta věcí, které nemůžeme ovlivnit, ale i když je to velmi těžké, to, zda se anorexií necháme ovládat či nikoliv, ovlivnit lze. Sama jsi už poznala některé z výhod "normálního života" (přítel, nerušený spánek, radost z maličkostí, návštěva bez nervů, že budeš muset něco jíst...), nenech se o ně připravit. Přeji Ti hodně štěstí v novém neanorektickém životě!

3 Lucy Lucy | Web | 28. února 2013 v 14:00 | Reagovat

Ahoj :) Stýskalo se mi po tvých článcích. Ráda vidím, že se máš krásně :) a popravdě trochu závidím, ale přeju ti to. Je fajn, že sis spoustu věcí pořešila a že máš někoho o koho se můžeš opřít. že jsi zdravá a myslíš pozitivně. Jen tak dál :-)

4 skinny-princess skinny-princess | Web | 28. února 2013 v 21:44 | Reagovat

Som rada, že si naspäť a...iná...je krásne vidieť príbeh ako tvoj...zo začiatku smutný a potom dobrý koniec, aj keď dnes v neho mnohý neveria...ďakujem za podporu...dúfam, že budeš naďalej  písať, pretože by bola škoda, ak by si toho nechala, kedže píšeš krásne...a aj ak to už nebude spojené s Anou, vlastne hlavne tak...

5 fleuretka fleuretka | Web | 1. března 2013 v 2:25 | Reagovat

Máte pravdu=) Teď mi došlo, že psát sem a nemít (nechtít) anu- to přeci není stigma. A psát můžu dál, mimo jiné i o Aně, protože ona pořád ještě je. Zajímá mě má váha, jsem jí pořád ještě asi nezdravě posedlá...rozdíl je, že už nechci. Ale to, že nechci za nej kámošku Anu, neznamená, že nepatřím mezi Vás=)

6 Katie Katie | Web | 1. března 2013 v 14:46 | Reagovat

Já nidky anorexii neměla, ale vím, že se jí nikdy člověk nezbaví. Musí její intenzitu pouze přebít nějakou jinou posedlostí.

Velmi mě těší číst články,jako je tento.
Důležité je o problémech psát a mluvit i poté, co se jich člověk zbaví, protože může motivovat a inspirovat jiné.

Odpověď na tvůj komentář viz. web ;-)

7 charlotte charlotte | Web | 1. března 2013 v 14:48 | Reagovat

jsem moc ráda že ses ozvala, bála jsem se, že se ti něco stalo. :-(
Ke tvé otázce u mě na blogu - i když jím málo tak to na mé spaní nemá absolutní vliv. Možná jsou dvě "porce" jídla denně málo, ale stačí mi to a ať je to jakkoli neuvěřitelné, hlad pociťuju jen vyjímečně. Rozhodně ale nemám žádné problémy se spánkem či něčím jiným :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama