Drahé moje!
Mám hlad a nemám chuť jíst.
Vznáším se na šťastném obláčku. Někde nahoře, kde je řídký vzduch. Dýchám tak svobodně, zvolna...ztrácím se. Chutě prostě nejsou a hlad? Nepříjemný je naopak pocit, když se vytratí. Ana se ke mě vine jako úlisný hádek. Přejemně a důkladně utahuje smyčky. Našeptává jen tichounce. A já okouzleně naslouchám.
Včera jsem byla mimo jiné v kině i s Michalovou sestrou. Je jí 11, je baculatá (a evidentně jí to nevadí a ráda mlsá), má krásné předlouhé vlasy, které jsem jí pak mohla zaplést do copu. A je na svůj věk dost chytrá. Vlastně je to všechno jedno. Je jednoduše milá!
Mám ráda děti. Jejich nakažlivou radost z každého nového zážitku. A Míšova sestra ke mě hned přilnula. Dokonce mi svěřila tajemství a nechala mě urovnat sourozenecké "nedorozumění". Krásný pocit, když si vás po jednom setkání někdo ještě tak plný snů a nadějí vybere za důvernici a tu "velkou" (dospělou) kamarádku.
Dneska jsem dostala od Monči pejsky. Melvin i Mickey prý vypiskovali nadšením, už když autem vjížděla k našemu domu. A já jsem byla překvapená, když se začali bratíčkovat dokonce i s kocourem. Evientně jsou tu velmi spokojení.
Monika mi pak přiznala, že si "dala" dva dny po našem setkání (pár dní po té, co ji po tom hrozném pokusu o sebevraždu na dojezdzu pustili z nemocnice) a došlo jí, že s těmi řečmi o závislosti, jsem nebyla tak úplně vedle. Teď ji bude hlídat známý. Děsí mě, jak samozřejmě mi řekla, že si nevěří, že by to těch 14dní dokázala vydržet. Ale asi méně, než kdyby mi tvrdila, že to pro ni nebude žádný problém. No, každopádně vypadala lépe než napobi.
Pohoda se zvířátky, která mi měla pomoci překonat obvyklou vánoční krizi mohla začít. Kdybych si je od Monči nevyběhla vyzvednout v oblíbených uplých (teď už zas volných) džínách a tílku. Při návratu mě potkala na dvorku máma.
Jediný pohled, při kerém se jí úplně proměnila tvář, ztvrdly rysy. Bylo mi jasné, že jí nic nenalžu a přece nezbývalo než zatloukat. Tolik jsem se styděla, že si Anu vzít přesto nenechám. Nedokážu se jí vzdát, ani když na mě křičí moje maminka. Zle a i vulgárně, vypadalo to, že mě snad i uhodí. Nadávky a mezi řádky-zoufalství a strach. Bezmoc, která ji dokáže přivést k takovému výstupu mě bolí. Jak jí můžu tohle dělat?
Nechce mě vidět, dokud nepřiberu. Ztrácím nárok na podporu. Na Vánoce se nemám opovážit chodit domů, abych je svým kostliveckým vzezřením všem nekazila.
Později ke mě přijde a hodí mi na stůl dárek k svátku. Oblíbený šampon syoss a aromatickou vanilkovu svíčku. Svíčka je v úhledném keramickém stojánku, na kterém okrasným písmem stojí: PRO VÝJMEČNOU ŽENU! (Jaká ironie.) Lucie Energická a tvořivá Věří ve sebe sama a jde za svými sny (Chce se mi brečet.) Podá mi ještě prázdnou obálku s poznamenaným kontaktem na psycholožku, kterou jí pro mě na dlouhodobou terapii doporučila její letitá přítelkyně, uznávaná psychiatrická kapacita.
Na to vracím mámě klíče od domu. Snažím se v rychlosti dokázat, že jím. Vyloženě jí strkám pod nos odpadkový koš a z jeho útrob lovím krabičku od shmakyho, obal od krůtí fitness šunky...nevěří mi a neuvěří.
"Ale já se tak snažím, opravdu jím!" Natahuji.
"Ne, dost." Odvětí suše.
"S dědou jsem nepřišla obědvat, protože toho moc nemůžu, mám přeci tu šetřící dietu." Pokouším se ji dál zviklat. (Týden před kolonoskopií mám opravdu vynechat pár druhů potravin.) "Podívej se mi klidně do ledničky, že je tam jídlo."
Chlácholím ji ještě, že se opět přesně držím jídelníčku, který mi schválili na nutričním. Vidím, že malinko polevuje.
"To nestačí, musíš přidat." Zavírá za sebou dveře.
Za chvíli příjde sestra, která přihlížela té první nejhorší scéně na dvoře. "Chci zpátky rifle. Oboje. Půjčila jsem ti je, protože jsem věila, že se léčíš. Máma má pravdu, vypadáš příšerně. Jak reklama na smrt. Všimla jsem si toho už dřív, že hubneš, ale nechtěla jsem doma další cirkus. Myslela jsem, že se třeba vzpamatuješ. Dík za zkažený vánoce."
Na ségru vytahuji i triumf: "Zhubla jsem, je protože jsem se přestala přejídat. Copak nevíš, že jsem hrozně vyváděla před měsíčkama? Už DVAKRTÁT jsem je měla! Copak to není důkaz, že se uzdravuji, když se mi po letech vrátily?!"
"No, není." Nechápavě se na ni podívám. "Nevěřím, že sis je nevymyslela, s touhle postavou je mít nemůžeš." Řekně to tak přesvědčeně, že i když tentokrát nejde o výmysl, ani nezkouším oponovat. Bere si rifle a odchází se slovy: "Až přibereš, ráda ti je zas dám."
Taky pravda, byly mi narozdíl od těch mých, právě protože jsem před tou první menstruací opravdu přejídáním nakynula. Spíš mám štěstí, že takhle už nikomu nedojde, že je již několik týdnů nemůžu nosit. Padají ze mě.
S Michalem a jeho ségrou, jsem se přesto snažila užít pěknou procházku zimním lesem. I s nadšenými čivaváky a jejich jorkšírkou Amy. S myšenkou na to, že (od nynějška, alespoň do těch vánoc) nesmím na váze ztrácet jakkoli okatě dokonce u nich doma vykonám pokus o večeři mezi lidmi. Nacpu do sebe s velkými výčitkami jednoho marshmelouna a nakonec i půlku (no, téměř půlku) proteinového plátku. Slabý výkon, zato pocity z jedení před obecenstvem dost zlé. Aně se ten nápad začít se k jídlu nutit pranic nezamlouval.
Několikahodinová hra scrable a konverzace mne nakonec od Aniných výčitek osvobodily. Nicméně, možná jsem jen od půl šesté do půl jedenácté vytrávila. Úplně nejlíp mi, ale z celého průběhu dne nebylo a tak jsem se začala zvedat hned po odchodu školu povinných. S tím že musím taky na kutě, protože mě ráno čeká předoperační vyšetření.
Na ty odběry se tedy doopravdy těším. (S Anou mi zpomaluje oběh a většinou se daří nabrat mi krev pouze z žil na přímo na ruce nad prsty. Docela to bolí.)
Ležím v posteli s třemi chlupatými stvořeními, která se o mě láskyplně opírají a vyvalují napapkaná bříška.
Mám hlad a nemám chuť jíst.
Lilith | 
a to si nemůžu dovolit. Jen tak tak upevňuju důvěru, že se snažím být ok.
a to jako néé.. a ke článku..
Zde hledá
To s mamkou mě mrzí :( muselo to být nepříjemné.. snad bude líp..