Mikuláš v mém "mikrosvětě"

6. prosince 2011 v 1:22 | Fleuretka

Probudím se v 6:00 opět do depresivní nálady. Dnes mám držet hladovku. Hm, to sedí-už od večera mám přece hlad=(

Syrovátka, mé jediní dnešní jídlo. Naši mi nechali klíče, volný přístup k ledničce, na ní čerstvě napečení cukroví. Symbol toho, že mi naši chtějí věřit, že se uzdravuji...a že si všímají, že už zas hubnu. Natahuji několikrát ruce k zatím nenazdobeným mysliveckým rohíčkům. Perníčky, rafaella a tyhle rohlíčky, případně jakékoli křupavé sušenkovité cukroví bez náplně a polevy-moje (vá)noční můra.

"Hladovka, všechny ty holky, co mají vůli drží hladovku. A ty se jim nebudeš stydět napsat, že jsi tučivepř a tlustoprase, které se nažrat musí i když nemusí?" Ana je naštestí silná. "Dáš si jeden a nevydržíš se sebou,"pokračuje dokonce logickým argumentam, "s výmluvou, abys mě neslyšela, pak do sebe chceš nacpat všechno na co příjdeš?" "Tak si ho dej, ty fat bitch! Dělej, tak do toho děvko! Nebudu tě pak šetřit...obě víme, co bude následovat." Odcházím z kuchyně do koupelny, stoupnu na váhu a čekám zděšení, které podpoří mé odhodlání nejíst a potvrdí oprávněnost Aniny výtky.

52! Ta váha se na nich i přes to zhřešení před dvěma dny drží! Sladší než čokoláda, voňavější než jakýkoli kousek cukroví. Pocit, že jsem zase o krůček blíž...jedno k čemu mě to ta ana vede. Nesmím to teď zkazit. K rohlíčkům pocítím nevýslovný odpor a najednou nechápu jak mě ta vyschlá směs cukru, tuku a škrobu mohla nalomit vůli. Drahá Ano! Beru si fén.

Školu zaspím. Vzbudím se znova až po jedné odpoledne. Je mi to jedno. Radostně si dám druhý šálek syrovátky a pak si ještě lehnu a mazlím se se psy a pocitem úžasné lehkosi. Proplouvám dnem, až mi dojede, že bych měla mít hlad. A taky ho dostanu

Děsím se Mikuláše s rodiči. Cukroví. Spousta. Jednohubky, mikulášský tetin perník-se zapečenými oříšky a kousky čokolády, uzený losos, pečené kaštany, čokoláda, sýry, mísa se suchými plody a sušeným ovocem. Šampaňské a... Víno!=( Neudělám si svůj milovaný svařák-ani svoji vymyšlenou dokonale light verzi. (Kdo by měl zájem klidně odtajním.)

Beru si k našim spolu se psy a kocourem jen třetí hrneček syrovátky a výmluvu u které je mi jasné, že nikoho neoblafnu. Nicméně, dokonce se kvůli tom přes web podívám na online jídelníček všech menz a strávím delší dobu přemýšlení, jak to ušít. Co kdyby?

Kupodivu, mi rodiče, že mi místo filé bohužel na vlastní žádost o "rybu" přistála na talíři smažená, celkem ochotně skočili. Znělo celkem pravdpodobně, že jsem si nepamatovala číslo oběda a když se zeptali se zda chci filé z menu nebo tresku, řekla jem tresku, protože má dietní maso. Byla to ale treska v těstíčku... a já se chudák styděla ji před spolužáky nesníst. A navíc, jsem si abych neurazila musela dát několik kousků cukroví od Klári, která ho přivezla z víkendu jako vzácnost na byt a jen kvůli mě a pár vyvoleným kamarádům ho vzala ochutnat na přednášku. Ještě pár přesvědčivých povzdechů: "Mami, mě je tak zle! Jak je to tak těžký, snažit se normálně jíst"...a jak je lehké naučit se s našeptáváním Any o svém jídle lhát.

"Můžu si pak nabrat něco z dobrot na zítřejší den? Je mi hrozně divně od žaludku." Mému výrazu raněného štěněte, bych málem sama uvěřila. Naberu si pár upečených kaštanů, sušeného ovoce a oříšků, přihodím několik dílků mikulášského litého perníku. Většinu zas v nestřežené chvíli vrátím-mimo 1 kousek perníku, který u sebe doma rozdělím na 6 mini soust a ty až na jedno zamrazím.

Potom trávím po dlouhé době s rodiči, dohromady třemi psy a dvěma kočkami fajn večer. Peču s mámou cukroví a abych neujídala, chodím při každé chuti olíznout prstík na WC. Jde se na něj přes koupelnu a asi už tušíte. Je v ní váha a dokud ukazuje 52, tak se bojím málem i stát nad kouřícím plechem, abych nějákou kalorii, která by se mohla uložit nenasála. Nebo nechytla žravou. Jako bacil.

Píše Michal-dnes nemá na domluvené kino náladu. A já s ním tak počítala, drželo se mi o dost líp při vědomí, že ještě půjdu mezi lidi. Laguna jde na odpis. No, je mi to dost jedno. Nechápu stále, jak moc mu může na tom jeho unikátu záležet. Takový vztah po měsíci? K plechové věci? Může přece zatím k ježdění vyzvednout staré auto a z pojistky si pořídit nové. Každý jsme holt závislý na něčem jiném-on má podle mě divný vztah k autům a já ještě patologičtější ke své postavě. Kde sakra teď ještě něco spálím?

Chci se alespoň projít s pejsky a z našich se nikomu nechce. Dlouze mi vyzvání mobil. Asi volá Michal, aby mě ujistil, že dobře došel. Jak byl po zprávě ze servisu mimo, psal, že mu jeho nejlepší kamarád a šéf "ujel" a on jde totálně "v crashi" domů. 7.5km pěšky, než by se vytáčel v MHD.

Kupodivu volá právě onen přítel. Jde běhat a rád by si předtím na "našem místě" popovídal. V překladu-sejdeme se za rohem posledního domu v ulici a dáme si trochu trávy, abychom se uvolnili. (Stejně to ani jeden z nás neudělá.)

Asi dvě hodiny si povídáme. Zprvu vážně, potom už rozjařile. Tématu my dva (a Michal) se po pátku vyhýbáme. Mé hladové tělo je tak lehké a vláčné. Opojeně se odnesu do postele. Ondra si jde poctivě zaběhat, ale po 20ti minutách je zpátky a já mu jdu z domu dát ještě zbytek velmi kvalitní trávy, který si koupil v druhé hodině naší procházky v autě jakéhosi údajně nejznámějšího dealera v kraji. Jsme oba moc. To "cosi" mezi námi je téměř hmatatelné. Vlastně se ani neloučíme, jen se na sebe podíváme a chvatně se rozejdem každý na svoji stranu.

Píši si s Michalem. Trochu provinile, s tím, že se opravdu snažím o vrcholnou míru empatie. Ale číst si a pak litovat smůlu kluka, od kterého se dozvím, že se mu nakonec podařilo se spoustou peněz "přemluvit" komisi, aby auto neodepsala...s tím, že je jediné v tomto kraji a jisté opravy ještě dorovná ze svého? Do hlavy mi nechtě vstupuje poznámka mé pragmatické mámy právníka, která mě dnes u pečení celkem logicky upozornila na fakt, kterému se mi nechce věřit.

Potom, co jsem jí podala vysvětlení, proč nejdu do kina se zeptala: "Kolik, že tomu Michalovi je?" Zamumlám odpověď. "A na to auto si vydělal sám?" neodpustila si. Přitakávám a dodávám, že je mimořádně schopný. Což si tedy jen domýšlím, když mu Ondra pro úřady připsal na smlouvu post ředitele své firmy. "A je ti jasný, že to nebudou čistý penízky?" Z hlasu jí zazněla dobře čitelná výtka. Má obavu s kým se stýkám a abych citově neinvestovala do někoho, kdo mi ublíží. Co jsem mohla dodat?

Teď hladím psíky, kterým jsem předtím do misek velkoryse nandala z kočičích konzerv, které milují. Ať se na Mikuláše pomějí alespoň oni. Kocour se mi hebkým kožíškem ještě před chvílí otíral o holé kotníky-když jsem stála u zrdcadla a laskala se pohledem na svá zase se rýsující žebra. Ten příjemně opojný pocit, který mě při tom zaplavuje...odpaví všechny pochyby o okolním světě.

"Tak je to správně!" Souhlasím s Anou.