Asi je to všechno osud

17. prosince 2011 v 11:02 | Fleuretka

V pátek se ráno vzbudím totálně slabá a vytřesená z projímadel. I po oněch 4litrech (které by na dokonalé vyprázdění měli stačit i u 90ti kilového chlapa) letím ještě ráno několikrát na wc a tekutina ze mě rozhodně neodchází čirá, jak je požadováno. Bolí mě břicho a mám obavy, že se vyšetření bude muset opakovat. Je mi tak zle, že mi nevadí, že se nesmím ani napít. Posledními silami lezu do vany a s drkotající mi zuby se snažím dohladka oholit. Vystrkovat na někoho zadek, protože se tomu nelze vyhnout je jedna věc, vypadat u toho jako orangutan druhá. Jdu pak zalézt do postele a spát. Po 9té mi telefonuje sestra, že pro mě pak dojede a mám jí zavolat v kolik. Otec je podle ní doma a má přístupnou náladu. Neumím si představit, jak takhle jedu s třemi přestupy (se strachem, nejen z kolapsu, ale i z nadělání si do kalhot). Táta svolí, že mě tedy milostivě sveze.

10:45 zvoní budík a v 11 vyjížíme. Včetně ségry (která si chce projet trasu, kam pro mě pojede) a její kamarádky. Alu docela mrzí, že jí tatík cestu nenechá odřídit, prý by si to líp pamatovala. Věřím jí to. Sama mám zdá se mi čerstvý řidičák a naposled jsem přitom řídila kamarádovu dodávku-před pár měsíci.

Do nemocnice jdu sama. Modlím se ať výtah přijede rychle. Nahlásím své jméno a kmitám na záchod. Dobře, že jsem nepila, kdyby mělo co, šlo by to i vrchem.

Sepisuji příjmací papíry. Vtipné je, že hned nahoře má být jméno doktora, který se mnou zákrok konzultuje. Haha. Snažím se něco vytáhnout aspoň ze sestry. Rizika anestezie přejdu. Proč píší, že je zákrok bolestivý? S omluvou se ptám i na ty hrůzy na internetu. Bohužel mi sestra jen řekne, že analgosedace není to samé jako úpná narkóza a bohužel se u někoho stává, že i po velké spoustě uspávací látky zákrok protrpí nebo musí být tento i přerušen. No, ale to špatné díky dormiku po dospání zapomenete! To jsem slyšet nepotřebovala. Téměř hodinu, kterou čekám na sálek bojuji s chutí naskočit do výtahu a prchnout.

Mé jméno. Sál číslo 7. Jdu až na konec dlouhé chodby. Na sále stojí 4 osoby v bílém a jeden MUŽ v zeleném hábitu (mladý a celem pohledný, tipuji ho na anesteziologa). Všichni se tváří velmi odpovídajícně páteční době kolem oběda. Bokem se svlékám do půli těla, naštěstí dostanu jakési zelené obrovské "kraťasy" s velkou dírou vzadu.

"Jé, vy jste nějáká bledá, moc se vám nehce?" ptá se jeden z bílých plášťů. "Mno, já a asi zkolabuji, " špitnu. Celkovým fyzickým i psychickým vyčerpáním mám před očima mžitky. "Tak Vás poprosím padat, tady na stůl, " celkem vtipně reaguje anesteziolog.

Nejdřív mě ukládají na záda. Prosím sestru o kanylu do levé ruky. Bere pravou, hodně to bolí a nic neteče. Zkouší to znovu. Tentokrát už protestně bolestí zasípám. Neodpustí si poznámku, že nemám být hysterická protože se žíla zatáhne a hrabe se v ní dál. Pak zkonstatuje, že je dost hluboko a pořád nic neteče a já se dostanu ke slovu, abych jí řekla, že tam mám jakousi zatvrdlinu a tato žíla je od minulé operace pro odběry nefunkčí. Levá ruka, hurá!, začínám být omámená.

Ze zákroku si pamatuji, jak mě říkají ať se obrátím na bok, několikrát to v růběhu dost zabolelo a snažila jsem se křičet. Taky pohledy na obrazovku-dost fuj. A pak doktorka říká, že jsem nedostatečně vyprázděna a dál to nejde.

Ze sálku mě odváží zcela při vědomí. Příšerně mě bolí zadek a chce se mi na záchod. Tam mě sestra pustí až se s ní po půl hodině pohádám. Kapačka jí nejde odpojit, tak se pod peřinou obléknu, chňapnu ji a utíkám na wc i s ní. Tatík mi hodinu po zákroku naštvaně volá, že venku prší a ségra se bojí jet. Musí stihnout vlak, tak ať za hodinu čekám nachystaná venku. Leda s doprovodem a ne dřív než za 6hodin bafne na mě dotorka. Mám prý příšerně nízký tlak.

Otec doběhe, naštěstí si na záchodě zacvičím a doktorku uprosím, že budu ležet pod dozorem a velmi nízký tlak (který se po razantním dřepování a kapačkách trochu zvedl) mám vždy. Významně se tatíka ptá, jestli budu nejméně 2 dny pod jeho stálým dozorem a opravdu mě tu nechce na víkend nechat. Ten to naštěstí odývná a ani nevnímá.

"Tak jsi zbytečně otravovala doktory a nic ti není, jen máma vyšiluje, co?" Houne na mě ve výtahu. Jasně, já na gastru prosila, aby mě zrovna na tohle poslali. "Jo, asi jo." Hlavně ať už na mě radši nemluví,už jsem se dnes cítila dost poníženě i bez něj.

Jíst mám sice kašovitou stravu, ale po dvou dnech a představě jogurtu...už při odchodu z nemocnice jsem z kabelky vytáhla energeťák a doma se nacpu proteinovým plátkem, kusem pečiva a ještě si navrch přihodím jednoho marshmelouna a 2 kostičky čokolády. Je mi blbě. Ana vříská. Snažím se nepozvracet. Křeče mi jdou z žaludku snad až do střev a výčitky mě opravdu málem dovedou až k míse. Odolám!

2 další energy drinky a jedu s Michalem, psy a tentokrát i kocourem k nim. Hrajem s jeho sestrou scrable, pozorujem rejdění zvířat (včetně jeho jorkšírky Amy) a již bez ségry kouknem i na film. Ve dvě ráno se vydáme hledat na netu pro účel tohoto nočního výletu objevenou rozhlednu. Začínám být unavená, tak mi ani nevadí, když na jakési blátivé cestě začne auto prokluzovat a tak se obrátíme a přes myčku se nechám hodit domů.

Skoro 5 ráno. Pouštím si online film. 6:27 je přečerpán 90ti minutový limit, znamení jít spát.

Než upadnu do mělkého spánku, ze ktrého se za pár hodin vzbudím, přemýšlím, jak dlouho to ještě vydržím.

Nespím, nejím, trápím se. Nemám sílu ani na sepsání blbé semestrálky a to ji mám v pondělí odevzdat. Ana je má jediná blízká přítelkyně. A Michala mám ráda. Jen ráda.

Ve čtvrtek večer mi kamarádova maminka vyložila karty. (Nevěřila bych, kdyby se to co vyloží, mě samotné DOKONALE opakovaně nesplnilo.

Tentokrát viděla nesvár z minulosti který zasahuje až do budoucna (prý asi nepříjemný soud, který mě čeká s mojí bývalou zaměstnavatelkou, na kterou mě máti jako právník přiměla podat žalobu).

Nemoc, která se táhne a velmi velmi mne vyčerpává. Prý ji vnitřně silně negativně prožívám a řeším. Nemám se jí tolik zaobírat, ubírá mi to energii. Na konci je dobrá karta. Ale rozhodně ten obrat nepříjde brzy.

Vidí partnera, který se o mě právě uchází a se kterým by mě čekalo velké štěstí, pokud dám tomu vztahu šanci. Má mě rád, je zabezpečený. V budoucnu je cesta.

"Budeš s ním šťastná." Koukne na mě, tak až mnou projede zachvění dobře známé z minulých věštění. "Vím, na co se chceš zeptat, " dodá a neuhýbá pohledem, "to už nebudeš NIKDY!" "Tak zamilovaná. Ale to už do nikoho, vždycky už na to půjdeš i s rozumem." Je mi (ve skrytu velké romantičce) z toho smutno. "Nesrovnávej, to by mu vadilo a tobě nepomohlo. On na tebe netlačí, svým způsobem ho máš už teď...ráda. Nepromarni takovouto příležitost, mohla bys později velmi litovat. A karty ukazují, že by bylo VELMI čeho!"

Tak proč mu sakra nedokážu ani dát pusu? Ok, k svátku dostal za nádherné rudožlutě žíhané růže jednu přátelskou.

Dneska půjdem večer na trhy. Překonám-li anu a její výčitky, po pár sklenicích vína uvidím, jestli to půjde.

Co si o tom myslíte?