Tento blog není o zdravém životním stylu! Je o mě a mém životě s anou. Nikoho nepodporuji v rozhodnutí vypěstovat si anorexii. Zároveň budu respektovat volbu těch, kteří si anu pustili do života, stejně jako já. O to stejné prosím i ostatní návštěvníky tohoto blogu.

Co mi chybí

1. března 2013 v 22:06 | Fleuretka
Milé ženy,

přemýšlím co napsat. Zajímavé, že dřív jsem tento problém neřešila. Plná vnitřních dialogů, plná Any, prsty na klávesnici sotva stíhaly tok myšlenek. Zkusím napsat, co mi v noci letělo hlavou. Při čtení vašich blogů se mi vrací tolik vzpomínek! A hezkých, líbivých... Ana je podbízivá.
Zajímavé je, co mi došlo, že mi ještě chybí kromě dobývání jasně vytyčeného cíle. Samota. Ztrácení se ve vnitřním mikrosvětě. Nikdy jsem neuměla být sama. Nechtěla. A to jsem s Anou byla a přeci se mi to líbilo. Měla jsem totiž vítězný pocit, že jsem si to vybrala.
Možná, je to tím, že před anorexií jsem neuměla oddělit své vlastní Já, své mínění, od ostatních. Hlavně jsem se pořád posuzovala podle hodnocení druhých. A chtěla jsem se zavděčit. Všem.
Od dětství jsem měla pocit, že když budu hodná, budu poslouchat, dělat co ostatní očekávají, udělám šťastnou svoji mámu. Veselou, milující mámu jsem měla spojenou s pocitem lásky a bezpečí. Byla jsem hodně přemýšlivé dítě a brzy jsem se od snahy zasloužit si lásku a pozornost dostala úplně jinam. A to k pocitu, že se snažím málo a nakonec, i že jsem špatná a proto mě máma nemůže, když ji zklamávám mít ráda. Nevím, jak je to možné, ale hrozně brzy jsem si byla vědoma, že jsem špatná. Kdy přesně jsem se přestala mít ráda si nevzpomínám.
Ale zpátky k mojí matce. K mojí matce, kterou jsem milovala a obdivovala, což trvá dodnes. (Jen už se tím nenechávam strhnout a občas si i přiznám, že byly situace, kdy jsem ji nenáviděla a měla se bránit a ne to obracet na sebe.)
Byla jsem předčasně vyspělé dítě. V šesti letech mi některé části psychotestů vyšly na třináct. Hodně jsem chápala, hodně se snažila a přesto jsem trpěla hlubokou vnitřní nejistotou. Moje máma, ale neměla zrovna malé požadavky.
Sama měla krásné dětství a hrozné dospívání, kdy se musela chopit v rodině kormidla a začít se starat o moji babičku, která těžce onemocněla. Několik infarktů, operace srdce. Máma v totalitě při studiu obíhala doktory, sama přebrala veškerou péči o domácnost, uklidňovala babičku, zatím co nepříliš schopný děda situaci řešil utíkáním. Do hospody před problémy a nemocnou manželkou utíkal tak často až si vyběhal nálepku alkoholika. Máti se nakonec starala o oba své rodiče. O babičku po operaci srdce vyhrožující sebevraždou i dědu občas třeba močícího do skříně. Nedokázala od nich odejít, cítila se povinovaná zůstat a pomáhat babičce ( i po tom, co se vdala, narodila jsem se já a později i ségra, do toho dostudovala práva a jakmile jsme trochu odrostly, nastoupila i do práce). Vždyť babička s dědou se k ní jako k jedináčkovi a jedinému pojítku naprosto odlišných povah upínali, milovali ji a zatahovali ji o útlého dětství úplně do všeho (včetně postelových hádek). Stejně jako později moje máma mě (postelové hádky naštěstí vynechala).
Když babička umřela, děda ještě víc pil. Máma spadla do deprese a odmítala vstát z postele, táta to nějakou dobu zkoušel řešit (tím, že ji prostě zvedal) a pak se držel radši víc v práci. Máma byla zas na všechno sama. Po nějaké době prostě vstala a začala "normálně" fungovat. Ale myslím, že kromě toho, že se potýkala s neléčenou depresí v sobě měla za ta léta spoustu a spoustu potlačeného hněvu. Potřebavala tenkrát pomoct sama a nikdo tu pro ni nebyl. Až na mě.
Byla jsem na začátku druhé třídy a bylo mi mámy líto. Mluvila se mnou jako s dospělou, dlouze jsme debatovaly, upínala se ke mě a vkládala do mě spoustu svých nadějí, jaká bych mohla nebo spíš měla být. A já se snažila. Ale pořád málo. Myslím, že doopravdy si potřebovala vylít vztek na mého tátu, ktrej ji v tom nechal se plácat (to mi později s omluvami řekla). Místo toho ona nakládala osmiletý holce, která nedokázala před jejím návratem z práce ani dost dobře všechno uklidit, aby jí pomohla, ani dokonale zvládat školní věci ze kterých ji zkoušela, prostě měla pocit, že jí to dělám naschvál.
V depresi skoro nejedla, malá Fleuretka ano...asi naschvál?
Na váhu! (Přicházelo to pravidelně, když máma přišla z práce. Táta nebyl doma. A já udělala všechno, takže nebylo co jiného mi vytknout.) Straší mě to dodnes. Řev a brek, i na zadek jsem dostávala. Nechápala jsem za co. Čísla mi v tomhle směru moc neříkala, neměla jsem s kým se porovnávat a tlustá jsem rozhodně nebyla. Přesto jsem byla pro vlastní mámu "vyžraná jak bečka a tlustá jako prase". Snad k tomu vážení přispíval fakt, že měla máma pocit, že děda za kterého to taky schytávám a který jí s ničím nepomohl mi tajně podstrojuje (což často i dělal a po jejích výlevech mi druhý den nosil zakázané sladkosti). A taky, že když na mě zrovna v koupelně řvala, rozléhalo se to a děda se mě přišel zastat- mohla KONEČNĚ díky mě křičet na něj. (Až před několika lety mi prozradila, že má problém s tím nevinit za smrt babičky právě dědu a dodnes si jej jako slabé povahy a jako svého otce, který v této roli absolutně pohořel nedokáže vážit.)
Takhle nějak jsem si nevypěstovala anorexii. I když její kořeny jsou jasně patrné. Ta přišla až o hodně později. Tehdy jsem se jen naučila potlačovat sama sebe a mým posláním se stalo zavděčit se mámě. Aby mě brala, aby mě měla ráda. Jako ségru, kterou jsem se snažila ochránit a která mi o X let později, když jsem onemocněla a až když jsem měla pocit, že už to sama nemůžu ustát, do nemocnice donesla dopis.
V tom dopise bylo...víc než bych čekala. Že jsem vždycky byla podle ní ta silná, chytřejší, hezčí, lepší. Ona musela být jen roztomilá a nikdy nic neřešila a nemusela řešit. Od té doby, od nemocnice-se mnou nemluví. Protože jsem ji zklamala. Asi je to můj úděl všechny zklamávat. Jenže po nějaké době a ségřiné proměně jsem si musela připustit, že je to kvůli něčemu jinému: Neodpustí mi, protože pro ni bylo lehké si zvyknout, že teď je ona (od které nikdo nečekal víc než roztomilý kukuč) pro celou rodinu silnější, chytřejší, hezčí.
Paradoxní je, že já si nikdy nepřišla silná, chytrá a nebo dokonce jen trochu hezká. O všechno jsem pořád bojovala. Byla jsem si jistá, že nejsem dost chytá, že jsem ošklivá jak z vnějšku, tak zevnitř a zachrání mě, jen když se budu snažit být hodná. Když budu hodná, tak si přece zasloužím, aby mě měli trochu rádi. Dala bych cokoli za ségřin roztomilý obličej, bezstarostnost a hlavně pocit Bezpodmínečné lásky. Jistotu přijetí.
A ta jistota mi chybí dodnes. Proto celý ten dlouhý článek a v něm návrat do minulosti.
Ana totiž byla velikou jistotou. Číslo na váze subjektivním měřítkem úspěšnosti. Od mámy která mě věčně zahrnovala labilními citovými výlevy jsem vždycky dostala, to co jsem nečekala. Chvíli mě objímala, aby mi hned nato nafackovala a zadupala jakékoli stopy sebevědomí a pak sama plakala, jak mě má ráda a musím se jen víc snažit.
Ana mi dala pocit, že se dokážu konečně odtrhnout z toho divného spojení. Byla jsem v bezpečí svých vlastních pravidel a přesně jsem se mohla sama jejich prostřednictvím ohodnotit. Už jsem nebyla hodná, ale v tom co jsem dělala vážně DOBRÁ.
To bude ono, po tom je mi smutno. Myslím, že bych měla zapřemýšlet v čem jiném než hubnutí jsem dobrá.

 

Something new-Something beautiful

27. února 2013 v 11:59 | Fleuretka

Tak milé moje=)

Trvalo mi to víc než rok, ale jsem zase tady. Proč se některé z nás ztrácejí (a následně zase objevují) netřeba rozvádět.
Začnu tedy, jako byto bylo včera, kdy jsem vkládala poslední příspěvek. A popravdě-ono mi to tak i přijde.
Co je tedy nového:
Z Michala je oficiálně můj přítel, bydlíme spolu, mám ho ráda a za mnohé mu vděčím. Za to, že měl trpělivost. Že mě utěšil, když mi Monika odvezla pejsky (později se mi doneslo, že je prodala, aby měla na fet!) a pořídil mi toho nejskvělejšího čivavýho mazlíka, kterého mi nikdo nevezme a kterého si rozmazluji k obrazu svému (a nevím k nakolik hrané (ne)libosti jeho).
A hlavně už vím, že ho miluji, protože se nenechal odehnat. Anou, mým hnusným hysterickým chováním, které jsem mu nedokázala vysvětlit. (Na začátku vztahu, se těžko vysvětluje, že ho část mě vyhazuje, abych mohla být sama, brečet a držet Xdenní hladovku, protože jsem snědla ROHLÍK!) A nakonec jsem ho neodradila ani pláčem, ani mým pravým já, když jsem se mu dokázala otevřít. Netuší, jak to bylo těžké a vlastně poslední Anina možnost. Neumím se svěřovat a ukazovat jako slabá, zranitelná-ta co COKOLI neví. Natož, ta co najednou musí přiznat, že netuší, co sama se sebou. A to dobře vím, že NIKDY nepochopí. Zato já jsem konečně pochopila (i to, že to nemůžu po nikom chtít-vždyť sama kolikrát nechápu z absurdit vzniklých anorexií zkresleným náhledem) že nemusím mít vedle sebe psychoanalytika, ale člověka, co mě má rád a bude mě držet za ruku. Nebudu prostě sama (pokud se nebudu jóó hodně snažit), ať už budu bojovat s čímkoli.
Za ten rok, jsem hodně přibírala a hubla (zdravě a sportem), hledala míru. A to nejen, co se týká mé posedlosti postavou a váhovým rozpětím, ale v připouštění si věcí a hlavně blízkých lidí. Naučila jsem se díky jeho podpoře konečně občas říkat ne a nenechat se tak válcovat od mojí labilní (a příliš milující) matky. I když-každé ne je výsledkem důkladné přípravy a netvrdím, že mě moje drahá matinka nedokáže pěkně vykolejit. Jen na mě nemá největší vliv a její názor na moji osobu nestavím nad ostatní. NIKDY už nedopustím, aby byl nad mým vlastním.
A teď napíši to nejtěžší. Proč jsem vlastně tady?
Ptám se sama sebe... Je mi po Aně smutno. I když s ní jsem si přišla krásná, jen když to bolelo. Taková ta typická rádoby ušlechtilá (teď mi přijde pošetilá) "beauty from pain". SAKRA a přesto byl ten krasobol, tak výjmečný, že mi chybí. Tak jsem se rozhodla začít sem psát o mém hledání, o tom čím ji nahradit.
Pro dnešek bude stačit, když rozkryji to, co mě pomáhalo dosud:
Vědomým prožíváním přítomnosti. Radostí z maličkostí. Že dokážu jet kamkoli-třeba i na návštěvu spojenou s jídlem. Že v noci dokážu spát (velice intenzivní vzpomínka na ty probdělé noci s kručícím žaludkem a prohlížením stránek o dietách a vyhledáváním obrázků všech těch "nádherných, šťastných, úspěšných a mnohem hubenějších" žen než jsem já. Ano, popadá mě to někdy i teď, ale v noci obvyle spímMrkající). Dokážu se jít s radostí projít a koukám u toho kolem sebe (tzn. nepočítám kolik spaluji a zahleděná do sebe nedrkotám zuby a nevymýšlím taktiky jak nejíst/co jíst/zhubnoout...). A především mám člověka se kterým dokážu plánovat buducnost a věřím, že náš život dokážem naplnit tak, abych nemusela hledat náplň v odpírání si radosti a hledání dokonalosti v klamu.
Myslím, že celá Ana byla (a někde tam ve mě pořád dříme) jedna nenasytná a krásná...navoněná zdechlina.

Tíživá lehkost

26. prosince 2011 v 15:56 | Fleuretka
Jsem lehká, lehoučká...někam mě to unáší. Němá výčitka mámina pohledu ( jediný hned prohléne skrz vrstvy tátovy velké mikiny)-naopak tíží jako balvan.
Téměř mi nejde jíst. Vánoce zvládám, protože se k jakémukoli jídlu musím nutit. Bojím se i pít alkohol, víno cucám a výčitky mě nutí občas trošku nenápadně místo upití vylít, pokud je kam. Taková škoda=(
Jeden večer to příjde, mám hlad. VELKÝ, žaludek v bolestivé křeči. Nacpu do sebe u Michala X kousků cukroví a 3 chlebíčky, je mi ze mě špatně. Chci domů, takhle odporná chci být s Anou sama. Vříská na mě. PŘÍLIŠ. Třesu se jako ratlík a doufám, že si toho jak jsem mimo Michal nevšimne.
Kéž by to šlo zaspat! Místo toho si dám v posteli ještě kakao se skvělými perníčky a rafaelem. Kaloricky přesahuji to co jsem snědla za celý předchozí týden.
Nic to nemění na tom, že druhý den váha ukáže místo čekaného šíleného přírůstku 49 kg. A já si příjdu, jako na porážku vykrmené tlusté prase a zároveň se cítím jako ptáče vypadlé z hnízda. Vyhladovělé, bezmocné. Mít se kam schoulit!
Tak to stejně neudělám. Proč dávám přednost studené pevnosti Anina objetí? Dvě přikrývky. Psíci a kocour, ti se nezeptají, nikomu nepoví...
 


Vánoční dárek

24. prosince 2011 v 6:43 | Fleuretka
Krásné Vánoce, mé překrásné spolubojovnice!
Déle jsem tu nebyla, protože jsem vůbec nestíhala. Po vzpamatování ze zákroku mě čekala spousta školy a především termín odevzdání semestrálky, kterou jsem musela celou rychle splácat. V jídle pak v kombinaci s rozhozeným jídelníčkem a půstem před zákrokem přišla docela krize...po náletu na cukroví a následné děsné z depce, jsem si dokonce před obávanými svátky vzala ve středu první zlaté vajíčko.
Jela jsem po něm jako motorová myš-od sedmi ráno, do osmi večer jsem uklízela a vypila jen pár káv. Pak jsme jedla jako vždy. S Michalem jsme dokonce byli na obědě (parádně jsem se zasytila na úplně celý den skvělými krevetami, ráčky a dušenou zeleninkou.)
Až dnes si radši v obavách z cukroví vezmu další tabletku. Ale vzhledem k tomu, že mi při večeři bylo blbě plně zhruba z jedné hranolky...tak nejsoi ty obavy letos prvně až tak velké.
S Michalem je to fajn. Myslím, že to má docela dobrou šanci se posunout, protože sám je fajn a je mi s ním dobře=) Vlastně...myslím, že pod tím, co je ochoten projevovat na venek je citlivej a hodnej člověk. Začínám být zamilovaná?
Doma mám uklizeno, pesani a kočka jsou mí zlatí společníci a rodina? Byla jsem u psycholožky a promluvila si pak s mát-nesmí se zmínit o jídle ani mé postavě a má respektovat mé odlehčené štědrovečerní menu a to že si vybrané cukroví zamrazím a sním postupně. Navíc jdu večer s Michalem na party, tak i tu večeři hodlám vytancovat=)
Takže...ony by tyto Vánoce mohli být POPRVÉ sice radši s opatrností a bez velkých očekávání...ale relativně klidné?
Ženy, nechápu to, ale od včera jsem v cíli. Když na mě koukla ta 50tka...málem jsem začala skákat radostí už na té váze=D

Asi je to všechno osud

17. prosince 2011 v 11:02 | Fleuretka
V pátek se ráno vzbudím totálně slabá a vytřesená z projímadel. I po oněch 4litrech (které by na dokonalé vyprázdění měli stačit i u 90ti kilového chlapa) letím ještě ráno několikrát na wc a tekutina ze mě rozhodně neodchází čirá, jak je požadováno. Bolí mě břicho a mám obavy, že se vyšetření bude muset opakovat. Je mi tak zle, že mi nevadí, že se nesmím ani napít. Posledními silami lezu do vany a s drkotající mi zuby se snažím dohladka oholit. Vystrkovat na někoho zadek, protože se tomu nelze vyhnout je jedna věc, vypadat u toho jako orangutan druhá. Jdu pak zalézt do postele a spát. Po 9té mi telefonuje sestra, že pro mě pak dojede a mám jí zavolat v kolik. Otec je podle ní doma a má přístupnou náladu. Neumím si představit, jak takhle jedu s třemi přestupy (se strachem, nejen z kolapsu, ale i z nadělání si do kalhot). Táta svolí, že mě tedy milostivě sveze.
10:45 zvoní budík a v 11 vyjížíme. Včetně ségry (která si chce projet trasu, kam pro mě pojede) a její kamarádky. Alu docela mrzí, že jí tatík cestu nenechá odřídit, prý by si to líp pamatovala. Věřím jí to. Sama mám zdá se mi čerstvý řidičák a naposled jsem přitom řídila kamarádovu dodávku-před pár měsíci.
Do nemocnice jdu sama. Modlím se ať výtah přijede rychle. Nahlásím své jméno a kmitám na záchod. Dobře, že jsem nepila, kdyby mělo co, šlo by to i vrchem.
Sepisuji příjmací papíry. Vtipné je, že hned nahoře má být jméno doktora, který se mnou zákrok konzultuje. Haha. Snažím se něco vytáhnout aspoň ze sestry. Rizika anestezie přejdu. Proč píší, že je zákrok bolestivý? S omluvou se ptám i na ty hrůzy na internetu. Bohužel mi sestra jen řekne, že analgosedace není to samé jako úpná narkóza a bohužel se u někoho stává, že i po velké spoustě uspávací látky zákrok protrpí nebo musí být tento i přerušen. No, ale to špatné díky dormiku po dospání zapomenete! To jsem slyšet nepotřebovala. Téměř hodinu, kterou čekám na sálek bojuji s chutí naskočit do výtahu a prchnout.
Mé jméno. Sál číslo 7. Jdu až na konec dlouhé chodby. Na sále stojí 4 osoby v bílém a jeden MUŽ v zeleném hábitu (mladý a celem pohledný, tipuji ho na anesteziologa). Všichni se tváří velmi odpovídajícně páteční době kolem oběda. Bokem se svlékám do půli těla, naštěstí dostanu jakési zelené obrovské "kraťasy" s velkou dírou vzadu.
"Jé, vy jste nějáká bledá, moc se vám nehce?" ptá se jeden z bílých plášťů. "Mno, já a asi zkolabuji, " špitnu. Celkovým fyzickým i psychickým vyčerpáním mám před očima mžitky. "Tak Vás poprosím padat, tady na stůl, " celkem vtipně reaguje anesteziolog.
Nejdřív mě ukládají na záda. Prosím sestru o kanylu do levé ruky. Bere pravou, hodně to bolí a nic neteče. Zkouší to znovu. Tentokrát už protestně bolestí zasípám. Neodpustí si poznámku, že nemám být hysterická protože se žíla zatáhne a hrabe se v ní dál. Pak zkonstatuje, že je dost hluboko a pořád nic neteče a já se dostanu ke slovu, abych jí řekla, že tam mám jakousi zatvrdlinu a tato žíla je od minulé operace pro odběry nefunkčí. Levá ruka, hurá!, začínám být omámená.
Ze zákroku si pamatuji, jak mě říkají ať se obrátím na bok, několikrát to v růběhu dost zabolelo a snažila jsem se křičet. Taky pohledy na obrazovku-dost fuj. A pak doktorka říká, že jsem nedostatečně vyprázděna a dál to nejde.
Ze sálku mě odváží zcela při vědomí. Příšerně mě bolí zadek a chce se mi na záchod. Tam mě sestra pustí až se s ní po půl hodině pohádám. Kapačka jí nejde odpojit, tak se pod peřinou obléknu, chňapnu ji a utíkám na wc i s ní. Tatík mi hodinu po zákroku naštvaně volá, že venku prší a ségra se bojí jet. Musí stihnout vlak, tak ať za hodinu čekám nachystaná venku. Leda s doprovodem a ne dřív než za 6hodin bafne na mě dotorka. Mám prý příšerně nízký tlak.
Otec doběhe, naštěstí si na záchodě zacvičím a doktorku uprosím, že budu ležet pod dozorem a velmi nízký tlak (který se po razantním dřepování a kapačkách trochu zvedl) mám vždy. Významně se tatíka ptá, jestli budu nejméně 2 dny pod jeho stálým dozorem a opravdu mě tu nechce na víkend nechat. Ten to naštěstí odývná a ani nevnímá.
"Tak jsi zbytečně otravovala doktory a nic ti není, jen máma vyšiluje, co?" Houne na mě ve výtahu. Jasně, já na gastru prosila, aby mě zrovna na tohle poslali. "Jo, asi jo." Hlavně ať už na mě radši nemluví,už jsem se dnes cítila dost poníženě i bez něj.
Jíst mám sice kašovitou stravu, ale po dvou dnech a představě jogurtu...už při odchodu z nemocnice jsem z kabelky vytáhla energeťák a doma se nacpu proteinovým plátkem, kusem pečiva a ještě si navrch přihodím jednoho marshmelouna a 2 kostičky čokolády. Je mi blbě. Ana vříská. Snažím se nepozvracet. Křeče mi jdou z žaludku snad až do střev a výčitky mě opravdu málem dovedou až k míse. Odolám!
2 další energy drinky a jedu s Michalem, psy a tentokrát i kocourem k nim. Hrajem s jeho sestrou scrable, pozorujem rejdění zvířat (včetně jeho jorkšírky Amy) a již bez ségry kouknem i na film. Ve dvě ráno se vydáme hledat na netu pro účel tohoto nočního výletu objevenou rozhlednu. Začínám být unavená, tak mi ani nevadí, když na jakési blátivé cestě začne auto prokluzovat a tak se obrátíme a přes myčku se nechám hodit domů.
Skoro 5 ráno. Pouštím si online film. 6:27 je přečerpán 90ti minutový limit, znamení jít spát.
Než upadnu do mělkého spánku, ze ktrého se za pár hodin vzbudím, přemýšlím, jak dlouho to ještě vydržím.
Nespím, nejím, trápím se. Nemám sílu ani na sepsání blbé semestrálky a to ji mám v pondělí odevzdat. Ana je má jediná blízká přítelkyně. A Michala mám ráda. Jen ráda.
Ve čtvrtek večer mi kamarádova maminka vyložila karty. (Nevěřila bych, kdyby se to co vyloží, mě samotné DOKONALE opakovaně nesplnilo.
Tentokrát viděla nesvár z minulosti který zasahuje až do budoucna (prý asi nepříjemný soud, který mě čeká s mojí bývalou zaměstnavatelkou, na kterou mě máti jako právník přiměla podat žalobu).
Nemoc, která se táhne a velmi velmi mne vyčerpává. Prý ji vnitřně silně negativně prožívám a řeším. Nemám se jí tolik zaobírat, ubírá mi to energii. Na konci je dobrá karta. Ale rozhodně ten obrat nepříjde brzy.
Vidí partnera, který se o mě právě uchází a se kterým by mě čekalo velké štěstí, pokud dám tomu vztahu šanci. Má mě rád, je zabezpečený. V budoucnu je cesta.
"Budeš s ním šťastná." Koukne na mě, tak až mnou projede zachvění dobře známé z minulých věštění. "Vím, na co se chceš zeptat, " dodá a neuhýbá pohledem, "to už nebudeš NIKDY!" "Tak zamilovaná. Ale to už do nikoho, vždycky už na to půjdeš i s rozumem." Je mi (ve skrytu velké romantičce) z toho smutno. "Nesrovnávej, to by mu vadilo a tobě nepomohlo. On na tebe netlačí, svým způsobem ho máš už teď...ráda. Nepromarni takovouto příležitost, mohla bys později velmi litovat. A karty ukazují, že by bylo VELMI čeho!"
Tak proč mu sakra nedokážu ani dát pusu? Ok, k svátku dostal za nádherné rudožlutě žíhané růže jednu přátelskou.
Dneska půjdem večer na trhy. Překonám-li anu a její výčitky, po pár sklenicích vína uvidím, jestli to půjde.
Co si o tom myslíte?

Další články


Kam dál