Be myself... na Blog.cz

Jsem lehká, lehoučká...někam mě to unáší. Němá výčitka mámina pohledu ( jediný hned prohléne skrz vrstvy tátovy velké mikiny)-naopak tíží jako balvan.

Téměř mi nejde jíst. Vánoce zvládám, protože se k jakémukoli jídlu musím nutit. Bojím se i pít alkohol, víno cucám a výčitky mě nutí občas trošku nenápadně místo upití vylít, pokud je kam. Taková škoda=(

Jeden večer to příjde, mám hlad. VELKÝ, žaludek v bolestivé křeči. Nacpu do sebe u Michala X kousků cukroví a 3 chlebíčky, je mi ze mě špatně. Chci domů, takhle odporná chci být s Anou sama. Vříská na mě. PŘÍLIŠ. Třesu se jako ratlík a doufám, že si toho jak jsem mimo Michal nevšimne.

Kéž by to šlo zaspat! Místo toho si dám v posteli ještě kakao se skvělými perníčky a rafaelem. Kaloricky přesahuji to co jsem snědla za celý předchozí týden.

Nic to nemění na tom, že druhý den váha ukáže místo čekaného šíleného přírůstku 49 kg. A já si příjdu, jako na porážku vykrmené tlusté prase a zároveň se cítím jako ptáče vypadlé z hnízda. Vyhladovělé, bezmocné. Mít se kam schoulit!

Tak to stejně neudělám. Proč dávám přednost studené pevnosti Anina objetí? Dvě přikrývky. Psíci a kocour, ti se nezeptají, nikomu nepoví...

Krásné Vánoce, mé překrásné spolubojovnice!

Déle jsem tu nebyla, protože jsem vůbec nestíhala. Po vzpamatování ze zákroku mě čekala spousta školy a především termín odevzdání semestrálky, kterou jsem musela celou rychle splácat. V jídle pak v kombinaci s rozhozeným jídelníčkem a půstem před zákrokem přišla docela krize...po náletu na cukroví a následné děsné z depce, jsem si dokonce před obávanými svátky vzala ve středu první zlaté vajíčko.

Jela jsem po něm jako motorová myš-od sedmi ráno, do osmi večer jsem uklízela a vypila jen pár káv. Pak jsme jedla jako vždy. S Michalem jsme dokonce byli na obědě (parádně jsem se zasytila na úplně celý den skvělými krevetami, ráčky a dušenou zeleninkou.)

Až dnes si radši v obavách z cukroví vezmu další tabletku. Ale vzhledem k tomu, že mi při večeři bylo blbě plně zhruba z jedné hranolky...tak nejsoi ty obavy letos prvně až tak velké.

S Michalem je to fajn. Myslím, že to má docela dobrou šanci se posunout, protože sám je fajn a je mi s ním dobře=)

Doma mám uklizeno, pesani a kočka jsou mí zlatí společníci a rodina? Byla jsem u psycholožky a promluvila si pak s mát-nesmí se zmínit o jídle ani mé postavě a má respektovat mé odlehčené štědrovečerní menu a to že si vybrané cukroví zamrazím a sním postupně. Navíc jdu večer s Michalem na party, tak i tu večeři hodlám vytancovat=)

Takže...ony by tyto Vánoce mohli být POPRVÉ sice radši s opatrností a bez velkých očekávání...ale relativně klidné?

Ženy, nechápu to, ale od včera jsem v cíli. Když na mě koukla ta 50tka...málem jsem začala skákat radostí už na té váze=D

V pátek se ráno vzbudím totálně slabá a vytřesená z projímadel. I po oněch 4litrech (které by na dokonalé vyprázdění měli stačit i u 90ti kilového chlapa) letím ještě ráno několikrát na wc a tekutina ze mě rozhodně neodchází čirá, jak je požadováno. Bolí mě břicho a mám obavy, že se vyšetření bude muset opakovat. Je mi tak zle, že mi nevadí, že se nesmím ani napít. Posledními silami lezu do vany a s drkotající mi zuby se snažím dohladka oholit. Vystrkovat na někoho zadek, protože se tomu nelze vyhnout je jedna věc, vypadat u toho jako orangutan druhá. Jdu pak zalézt do postele a spát. Po 9té mi telefonuje sestra, že pro mě pak dojede a mám jí zavolat v kolik. Otec je podle ní doma a má přístupnou náladu. Neumím si představit, jak takhle jedu s třemi přestupy (se strachem, nejen z kolapsu, ale i z nadělání si do kalhot). Táta svolí, že mě tedy milostivě sveze.

10:45 zvoní budík a v 11 vyjížíme. Včetně ségry (která si chce projet trasu, kam pro mě pojede) a její kamarádky. Alu docela mrzí, že jí tatík cestu nenechá odřídit, prý by si to líp pamatovala. Věřím jí to. Sama mám zdá se mi čerstvý řidičák a naposled jsem přitom řídila kamarádovu dodávku-před pár měsíci.

Do nemocnice jdu sama. Modlím se ať výtah přijede rychle. Nahlásím své jméno a kmitám na záchod. Dobře, že jsem nepila, kdyby mělo co, šlo by to i vrchem.

Sepisuji příjmací papíry. Vtipné je, že hned nahoře má být jméno doktora, který se mnou zákrok konzultuje. Haha. Snažím se něco vytáhnout aspoň ze sestry. Rizika anestezie přejdu. Proč píší, že je zákrok bolestivý? S omluvou se ptám i na ty hrůzy na internetu. Bohužel mi sestra jen řekne, že analgosedace není to samé jako úpná narkóza a bohužel se u někoho stává, že i po velké spoustě uspávací látky zákrok protrpí nebo musí být tento i přerušen. No, ale to špatné díky dormiku po dospání zapomenete! To jsem slyšet nepotřebovala. Téměř hodinu, kterou čekám na sálek bojuji s chutí naskočit do výtahu a prchnout.

Mé jméno. Sál číslo 7. Jdu až na konec dlouhé chodby. Na sále stojí 4 osoby v bílém a jeden MUŽ v zeleném hábitu (mladý a celem pohledný, tipuji ho na anesteziologa). Všichni se tváří velmi odpovídajícně páteční době kolem oběda. Bokem se svlékám do půli těla, naštěstí dostanu jakési zelené obrovské "kraťasy" s velkou dírou vzadu.

"Jé, vy jste nějáká bledá, moc se vám nehce?" ptá se jeden z bílých plášťů. "Mno, já a asi zkolabuji, " špitnu. Celkovým fyzickým i psychickým vyčerpáním mám před očima mžitky. "Tak Vás poprosím padat, tady na stůl, " celkem vtipně reaguje anesteziolog.

Nejdřív mě ukládají na záda. Prosím sestru o kanylu do levé ruky. Bere pravou, hodně to bolí a nic neteče. Zkouší to znovu. Tentokrát už protestně bolestí zasípám. Neodpustí si poznámku, že nemám být hysterická protože se žíla zatáhne a hrabe se v ní dál. Pak zkonstatuje, že je dost hluboko a pořád nic neteče a já se dostanu ke slovu, abych jí řekla, že tam mám jakousi zatvrdlinu a tato žíla je od minulé operace pro odběry nefunkčí. Levá ruka, hurá!, začínám být omámená.

Ze zákroku si pamatuji, jak mě říkají ať se obrátím na bok, několikrát to v růběhu dost zabolelo a snažila jsem se křičet. Taky pohledy na obrazovku-dost fuj. A pak doktorka říká, že jsem nedostatečně vyprázděna a dál to nejde.

Ze sálku mě odváží zcela při vědomí. Příšerně mě bolí zadek a chce se mi na záchod. Tam mě sestra pustí až se s ní po půl hodině pohádám. Kapačka jí nejde odpojit, tak se pod peřinou obléknu, chňapnu ji a utíkám na wc i s ní. Tatík mi hodinu po zákroku naštvaně volá, že venku prší a ségra se bojí jet. Musí stihnout vlak, tak ať za hodinu čekám nachystaná venku. Leda s doprovodem a ne dřív než za 6hodin bafne na mě dotorka. Mám prý příšerně nízký tlak.

Otec doběhe, naštěstí si na záchodě zacvičím a doktorku uprosím, že budu ležet pod dozorem a velmi nízký tlak (který se po razantním dřepování a kapačkách trochu zvedl) mám vždy. Významně se tatíka ptá, jestli budu nejméně 2 dny pod jeho stálým dozorem a opravdu mě tu nechce na víkend nechat. Ten to naštěstí odývná a ani nevnímá.

"Tak jsi zbytečně otravovala doktory a nic ti není, jen máma vyšiluje, co?" Houne na mě ve výtahu. Jasně, já na gastru prosila, aby mě zrovna na tohle poslali. "Jo, asi jo." Hlavně ať už na mě radši nemluví,už jsem se dnes cítila dost poníženě i bez něj.

Jíst mám sice kašovitou stravu, ale po dvou dnech a představě jogurtu...už při odchodu z nemocnice jsem z kabelky vytáhla energeťák a doma se nacpu proteinovým plátkem, kusem pečiva a ještě si navrch přihodím jednoho marshmelouna a 2 kostičky čokolády. Je mi blbě. Ana vříská. Snažím se nepozvracet. Křeče mi jdou z žaludku snad až do střev a výčitky mě opravdu málem dovedou až k míse. Odolám!

2 další energy drinky a jedu s Michalem, psy a tentokrát i kocourem k nim. Hrajem s jeho sestrou scrable, pozorujem rejdění zvířat (včetně jeho jorkšírky Amy) a již bez ségry kouknem i na film. Ve dvě ráno se vydáme hledat na netu pro účel tohoto nočního výletu objevenou rozhlednu. Začínám být unavená, tak mi ani nevadí, když na jakési blátivé cestě začne auto prokluzovat a tak se obrátíme a přes myčku se nechám hodit domů.

Skoro 5 ráno. Pouštím si online film. 6:27 je přečerpán 90ti minutový limit, znamení jít spát.

Než upadnu do mělkého spánku, ze ktrého se za pár hodin vzbudím, přemýšlím, jak dlouho to ještě vydržím.

Nespím, nejím, trápím se. Nemám sílu ani na sepsání blbé semestrálky a to ji mám v pondělí odevzdat. Ana je má jediná blízká přítelkyně. A Michala mám ráda. Jen ráda.

Ve čtvrtek večer mi kamarádova maminka vyložila karty. (Nevěřila bych, kdyby se to co vyloží, mě samotné DOKONALE opakovaně nesplnilo.

Tentokrát viděla nesvár z minulosti který zasahuje až do budoucna (prý asi nepříjemný soud, který mě čeká s mojí bývalou zaměstnavatelkou, na kterou mě máti jako právník přiměla podat žalobu).

Nemoc, která se táhne a velmi velmi mne vyčerpává. Prý ji vnitřně silně negativně prožívám a řeším. Nemám se jí tolik zaobírat, ubírá mi to energii. Na konci je dobrá karta. Ale rozhodně ten obrat nepříjde brzy.

Vidí partnera, který se o mě právě uchází a se kterým by mě čekalo velké štěstí, pokud dám tomu vztahu šanci. Má mě rád, je zabezpečený. V budoucnu je cesta.

"Budeš s ním šťastná." Koukne na mě, tak až mnou projede zachvění dobře známé z minulých věštění. "Vím, na co se chceš zeptat, " dodá a neuhýbá pohledem, "to už nebudeš NIKDY!" "Tak zamilovaná. Ale to už do nikoho, vždycky už na to půjdeš i s rozumem." Je mi (ve skrytu velké romantičce) z toho smutno. "Nesrovnávej, to by mu vadilo a tobě nepomohlo. On na tebe netlačí, svým způsobem ho máš už teď...ráda. Nepromarni takovouto příležitost, mohla bys později velmi litovat. A karty ukazují, že by bylo VELMI čeho!"

Tak proč mu sakra nedokážu ani dát pusu? Ok, k svátku dostal za nádherné rudožlutě žíhané růže jednu přátelskou.

Dneska půjdem večer na trhy. Překonám-li anu a její výčitky, po pár sklenicích vína uvidím, jestli to půjde.

Co si o tom myslíte?

Krásky!

Všem děkuji za podporu. Bez Vás bych to snad už všechno vzdala.

Je mi v poslední době úzko. Doma se to opět celkem uklidnilo a přesto...Třesu se strachy před tou hloupou kolonoskopií. Obíhám kvůli tomu lékaře, protože si v mém případě dali na interním předoperačním vyšetření extra záležet.

Do toho jsem udělala velkou chybu a přečetla si zážitky lidí, kteří se o absolvovaném zákroku vypsali na netu. No, včetně těch kteří psali, že je to bolelo i přes slabou narkózu, že se v průběhu probrali s šílenými bolestmi a těch, kteří to vylíčili, jako něco co by na sobě nenechali lékaře zopakovat ani v případě ohrožení života. (Ano, dočíst se, že narkóza Vás učiní bezbrannou obětí a nebudete se moci té hrozné bolesti bránit...No, možná pitomost, ale nemohla jsem se od čtení SPOUSTY podobných příspěvků odtrhnout.)

Právě dopíjím povinný 4tý! litr odporného projímadla se slanou příchutí. Hladovka a tenhle sajrajt. Po týdnu šetřící diety, kdy se obávám, že jsem musela přibrat (žádné celozrnné pečivo, ovoce, zelenina).

Skvělé je, že zítra již nesmím ani pít-až do 12ti, kdy jdu na TO. A ještě lepší je, že mě do nemocnice ani z ní nemá kdo odvést. Před amarády se stydím a rodina si to přehazuje. Máma jako neřdič( i doprovod) odpadá, navíc bude v Praze. Táta odjíždí na každoroční vánoční výjezd s přáteli. A ségra se bojí jezdit po Brně (pokud nejde o její záležitosti). Shodli se jen na tom, že za tyhle zdravotní problémy si můžu sama, tak ať si to vyřeším. Aby mě takhle viděli kamarádi, vážně nechci...ale být v nemocnici do soboty?=(

Ana je dost naštvaná a všechno mi to přeje. Těch jogurtů, které pořádně nezasytí (a které několik let jím jen jako výjmečný dezert) a bílého pečiva (koncentroaného sachridového zla), co jsem za ten týden snědla. Těch nadávek a výčitek.

Bojím se bolesti. A taky, že jsem jen na obtíž a zůstanu v nemocnici sama. Všude se píše,že na vyšetření se chodí s doprovodem.

Ana má jasnou představu o co jde. Trest za týdenní nechtěné obžerství. "To máš za to, jen si to teď vyžer...nenažraná, krávo!"

Drahé moje!

Mám hlad a nemám chuť jíst.

Vznáším se na šťastném obláčku. Někde nahoře, kde je řídký vzduch. Dýchám tak svobodně, zvolna...ztrácím se. Chutě prostě nejsou a hlad? Nepříjemný je naopak pocit, když se vytratí. Ana se ke mě vine jako úlisný hádek. Přejemně a důkladně utahuje smyčky. Našeptává jen tichounce. A já okouzleně naslouchám.

Včera jsem byla mimo jiné v kině i s Michalovou sestrou. Je jí 11, je baculatá (a evidentně jí to nevadí a ráda mlsá), má krásné předlouhé vlasy, které jsem jí pak mohla zaplést do copu. A je na svůj věk dost chytrá. Vlastně je to všechno jedno. Je jednoduše milá!

Mám ráda děti. Jejich nakažlivou radost z každého nového zážitku. A Míšova sestra ke mě hned přilnula. Dokonce mi svěřila tajemství a nechala mě urovnat sourozenecké "nedorozumění". Krásný pocit, když si vás po jednom setkání někdo ještě tak plný snů a nadějí vybere za důvernici a tu "velkou" (dospělou) kamarádku.

Dneska jsem dostala od Monči pejsky. Melvin i Mickey prý vypiskovali nadšením, už když autem vjížděla k našemu domu. A já jsem byla překvapená, když se začali bratíčkovat dokonce i s kocourem. Evientně jsou tu velmi spokojení.

Monika mi pak přiznala, že si "dala" dva dny po našem setkání (pár dní po té, co ji po tom hrozném pokusu o sebevraždu na dojezdzu pustili z nemocnice) a došlo jí, že s těmi řečmi o závislosti, jsem nebyla tak úplně vedle. Teď ji bude hlídat známý. Děsí mě, jak samozřejmě mi řekla, že si nevěří, že by to těch 14dní dokázala vydržet. Ale asi méně, než kdyby mi tvrdila, že to pro ni nebude žádný problém. No, každopádně vypadala lépe než napobi.

Pohoda se zvířátky, která mi měla pomoci překonat obvyklou vánoční krizi mohla začít. Kdybych si je od Monči nevyběhla vyzvednout v oblíbených uplých (teď už zas volných) džínách a tílku. Při návratu mě potkala na dvorku máma.

Jediný pohled, při kerém se jí úplně proměnila tvář, ztvrdly rysy. Bylo mi jasné, že jí nic nenalžu a přece nezbývalo než zatloukat. Tolik jsem se styděla, že si Anu vzít přesto nenechám. Nedokážu se jí vzdát, ani když na mě křičí moje maminka. Zle a i vulgárně, vypadalo to, že mě snad i uhodí. Nadávky a mezi řádky-zoufalství a strach. Bezmoc, která ji dokáže přivést k takovému výstupu mě bolí. Jak jí můžu tohle dělat?

Nechce mě vidět, dokud nepřiberu. Ztrácím nárok na podporu. Na Vánoce se nemám opovážit chodit domů, abych je svým kostliveckým vzezřením všem nekazila.

Později ke mě přijde a hodí mi na stůl dárek k svátku. Oblíbený šampon syoss a aromatickou vanilkovu svíčku. Svíčka je v úhledném keramickém stojánku, na kterém okrasným písmem stojí: PRO VÝJMEČNOU ŽENU! (Jaká ironie.) Lucie Energická a tvořivá Věří ve sebe sama a jde za svými sny (Chce se mi brečet.) Podá mi ještě prázdnou obálku s poznamenaným kontaktem na psycholožku, kterou jí pro mě na dlouhodobou terapii doporučila její letitá přítelkyně, uznávaná psychiatrická kapacita.

Na to vracím mámě klíče od domu. Snažím se v rychlosti dokázat, že jím. Vyloženě jí strkám pod nos odpadkový koš a z jeho útrob lovím krabičku od shmakyho, obal od krůtí fitness šunky...nevěří mi a neuvěří.

"Ale já se tak snažím, opravdu jím!" Natahuji.

"Ne, dost." Odvětí suše.

"S dědou jsem nepřišla obědvat, protože toho moc nemůžu, mám přeci tu šetřící dietu." Pokouším se ji dál zviklat. (Týden před kolonoskopií mám opravdu vynechat pár druhů potravin.) "Podívej se mi klidně do ledničky, že je tam jídlo."

Chlácholím ji ještě, že se opět přesně držím jídelníčku, který mi schválili na nutričním. Vidím, že malinko polevuje.

"To nestačí, musíš přidat." Zavírá za sebou dveře.

Za chvíli příjde sestra, která přihlížela té první nejhorší scéně na dvoře. "Chci zpátky rifle. Oboje. Půjčila jsem ti je, protože jsem věila, že se léčíš. Máma má pravdu, vypadáš příšerně. Jak reklama na smrt. Všimla jsem si toho už dřív, že hubneš, ale nechtěla jsem doma další cirkus. Myslela jsem, že se třeba vzpamatuješ. Dík za zkažený vánoce."

Na ségru vytahuji i triumf: "Zhubla jsem, je protože jsem se přestala přejídat. Copak nevíš, že jsem hrozně vyváděla před měsíčkama? Už DVAKRTÁT jsem je měla! Copak to není důkaz, že se uzdravuji, když se mi po letech vrátily?!"

"No, není." Nechápavě se na ni podívám. "Nevěřím, že sis je nevymyslela, s touhle postavou je mít nemůžeš." Řekně to tak přesvědčeně, že i když tentokrát nejde o výmysl, ani nezkouším oponovat. Bere si rifle a odchází se slovy: "Až přibereš, ráda ti je zas dám."

Taky pravda, byly mi narozdíl od těch mých, právě protože jsem před tou první menstruací opravdu přejídáním nakynula. Spíš mám štěstí, že takhle už nikomu nedojde, že je již několik týdnů nemůžu nosit. Padají ze mě.

S Michalem a jeho ségrou, jsem se přesto snažila užít pěknou procházku zimním lesem. I s nadšenými čivaváky a jejich jorkšírkou Amy. S myšenkou na to, že (od nynějška, alespoň do těch vánoc) nesmím na váze ztrácet jakkoli okatě dokonce u nich doma vykonám pokus o večeři mezi lidmi. Nacpu do sebe s velkými výčitkami jednoho marshmelouna a nakonec i půlku (no, téměř půlku) proteinového plátku. Slabý výkon, zato pocity z jedení před obecenstvem dost zlé. Aně se ten nápad začít se k jídlu nutit pranic nezamlouval.

Několikahodinová hra scrable a konverzace mne nakonec od Aniných výčitek osvobodily. Nicméně, možná jsem jen od půl šesté do půl jedenácté vytrávila. Úplně nejlíp mi, ale z celého průběhu dne nebylo a tak jsem se začala zvedat hned po odchodu školu povinných. S tím že musím taky na kutě, protože mě ráno čeká předoperační vyšetření.

Na ty odběry se tedy doopravdy těším. (S Anou mi zpomaluje oběh a většinou se daří nabrat mi krev pouze z žil na přímo na ruce nad prsty. Docela to bolí.)

Ležím v posteli s třemi chlupatými stvořeními, která se o mě láskyplně opírají a vyvalují napapkaná bříška.

Mám hlad a nemám chuť jíst.